Od počítačové myši k inteligentním robotům

René Láník ze ScioŠkoly v pražských Stodůlkách si během Samorostu sestrojil a naprogramoval robotickou hlavu, která dovede myslet i mluvit. Samorost je pravidelný výukový blok, jehož náplň si děti vybírají samy.

René, s jakými projekty jsi začínal, než ses dostal k robotům? 

Na začátku mě hodně zajímal 3D tisk. A to mi otevřelo úplně nový svět - modelování, kódování a další věci, které mě hrozně zaujaly. První, co jsem si vymodeloval a vytisknul, byla počítačová myš, u které jsem vycházel z otisku mé ruky, protože jsem se snažil udělat tu myš co nejvíc ergonomickou. Potom přišli první roboti. 

Proč právě roboti? Jak tě to napadlo? 

Když jsem přemýšlel o elektronice, byla to ta první věc, co mě napadla, co by se mi fakt líbilo sestavit. U toho prvního robota jsem si dělal hodně náčrtků, jak by měl vypadat design. A když jsem měl ty náčrtky, tak už jsem věděl, co dělat dál, že u toho budu hodně programovat, pájet a samozřejmě modelovat. První robot uměl mrkat, hýbat očima a měl taky displej, který zobrazoval zvukovou vlnu, když mluvil. To se mi fakt líbilo. Ten poslední robot už má i kameru, skrze kterou vás pozoruje. 

Ti roboti ale i přemýšlí a mluví. Je to tak?

Myslím, že by to byla škoda, kdybych s tím robotem nemohl mluvit. Podle mě je to něco, co ten robot potřebuje. A když jsem si zjišťoval, jak to udělat, přišel jsem na to, že to není zas až tak komplikované. 

Máš už v hlavě nějaký plán, na čem chceš pracovat dál? 

Teď mě zajímá robotická ruka. A i ten robot si o ni sám říká. Takže to je asi v plánu.

Letos jsi ve škole vedl pětitýdenní projekt 3D modelování. Bavilo tě předávat své vědomosti spolužákům?  

Bavilo mě to. Někdy to byla i challenge, protože zrovna to 3D modelování je hodně komplikované. Ale šlo vidět, že ti spolužáci, kteří se na kurz přihlásili, měli o to hrozně velký zájem a chtěli o tom všechno vědět. A taky se mi líbilo, že mohli zažít to, co zažívám já, když se mi něco povede. Třeba když si něco nadesignovali, vytiskli a zjistili, že něco špatně naměřili… Tak to opravili, vytiskli to znovu a pak už se to povedlo a oni to oslavili. Tak to bylo super. 

Ve ScioŠkole nemáte klasické učitele, kteří zkouší a známkují. Jak bys popsal roli průvodců?

Já to vidím tak, že průvodci nás spíš vedou, že jsou jako lano, za které se můžeme chytit. Je to tak, že na téhle škole musí být člověk samostatný. Bez toho to nejde. Průvodci nám ukazují dveře v tom učení, ukazují nám to, co potřebujeme, co se nám hodí a taky nás hodně motivují. 

Inspiruje tě i to, čemu se věnují tví spolužáci?

Jo, jo, určitě. Teď si třeba stavím vlastní dron, protože můj spolužák měl prezentaci o tom, jak si udělal letadlo na dálkové ovládání. Tak to mě třeba přivedlo k dalšímu koníčku. V době, kdy jsme s kamarády přišli na tuhle školu, jsme ve volném čase hodně hráli hry. A vlastně až tady jsme objevili, co nás baví. Třeba kámoše teď hrozně baví fotit. Já mám tu techniku a přijde mi super, že tady takhle můžeme najít sami sebe, protože nám to i hrozně pomáhá třeba i při vybírání střední školy.

Jak bys ScioŠkolu popsal, kdybys mohl použít jenom tři slova? 

Za prvé, samostatnost. Protože fakt vidím, že tahle škola dává smysl, jenom když se naučíš být samostatný. Za druhé, přátelskost. V tom je to super, že se všichni se všemi baví, všichni se navzájem inspirují. A za třetí, příležitosti. Je tady hodně příležitostí pro všechny a pro všechno. 

Komu bys tuhle školu doporučil a komu naopak ne? 

Doporučil bych ji každému, kdo rád zkouší nové věci, protože tady je toho hrozně moc, co můžeš vyzkoušet a k čemu ti dávají prostor. A komu bych ji nedoporučil? Tady nemůžeš být obří introvert, protože ta škola je hodně o komunikaci. Ale i já sám jsem introvert. A tím, že je tu skvělá atmosféra, všichni si pomáhají a učí se od sebe, tak se to časem zlepší. Ale je důležité dokázat se propojit se svou třídou a nebýt někde v rohu.