Distanční výuka? Pomozme dětem s učební autonomií

Děti, schované ve svých domovech, se ocitly ve stejné situaci, jako my dospělí po ukončení vzdělávání a nástupu do praxe. S ohledem na distanční výuku je to pro ně však mnohem náročnější. Musí se učit a jsou v tom často samy.

21. 11. 2020| Adam Lalák
Média A Scioškoly Září 2020 (2)

Zavření škol urychlilo dětem životy

Náročnější oproti nám dospělým to mají zejména v tom, že mají mnohem menší zkušenosti a mnohem menší vědomostní základ, na kterém mohou stavět. Jediné, co jim zbývá, je budovat si vlastní schopnost řídit a pohánět svoje učení. Této schopnosti se odborně říká učební autonomie - o ní více níže pod čarou. 

5 tipů pro učební autonomii

MŠMT vydalo v září metodické doporučení: učitelé se mají na rozvoj učební autonomie přímo zaměřit, aby se “předešlo komplikacím při přechodu na vzdělávání distančním způsobem”. Otázka, na kterou však těžko hledat jakoukoliv odpověď, zní, jak to udělat? Jak u dětí uvězněných v domácnostech rozvíjet učební autonomii? O ní jsem pro změnu diskutoval s učiteli ve ScioŠkolách po celé ČR já a zde je 5 tipů, které z diskusí vzešly a dětem mohou reálně pomoci.

1. tip: Umožněte dětem se rozhodnout

Každé dítě pracuje lépe, když se mu zdá, že má svoje učení pod kontrolou. Pokud za něj všechna rozhodnutí dělá jeho učitel, začnou v něm klíčit semínka rebelství nebo letargie. A letargie je v dobách pandemie obzvláště reálným nebezpečím. Chcete-li tedy po dětech vypracovat nějakou práci, vždycky jim dávejte na výběr z několika možností. Zlomky nebo odmocniny? Jupiter nebo Saturn? V ideálním případě nechte dítě, aby si téma svojí práce - textu, prezentace nebo čehokoliv jiného - vymyslelo samo. Už samotný akt svobodného rozhodnutí udělá pro jeho motivaci hodně.

To neznamená, že máte děti nechat se utopit v nepřeberném množství možností. V dlouhém seznamu témat, si může připadat jako návštěvník čínské restaurace, který zírá na menu psané v čínských znacích. Musí proto od vás dostat podporu.  Pokud svým možnostem nerozumí, vysvětlete mu je. Pokud se nemůže rozhodnout, položte mu návodné otázky. Důležité je však akt volby zachovat a vytvořit v dětech pocit, že jsou skutečnými tvůrci svého osudu. 

2. tip: Vytvořte v dětech pocit zodpovědnosti

Představte si, že vám dá učitel za úkol propočítat rozměry nějakého objektu, který jste nikdy neviděli. Nevíte ani k čemu slouží. Bude vám asi unikat smysl takového úkolu. Netušíte zda jeho splnění či nesplnění bude mít nějaký dopad na svět kolem vás - pozitivní či negativní. A vnímání možných důsledků našeho jednání je přitom podstatou zodpovědnosti.

Chcete-li v dětech vytvářet pocit zodpovědnosti za vlastní práci, dávejte jim úkoly, jejichž smyslu budou dobře rozumět. A nejlépe - dávejte jim úkoly, které mají nějaký reálný dopad na svět kolem nich. Nechte je třeba vymyslet způsob, jak udělat radost svoji babičce. Nechte je přepočítat poměry surovin při výrobě palačinek (aby jich bylo třeba o třetinu více :) ). Nechte je vymyslet nový způsob, jak mohou jako třída v době pandemie komunikovat. Na těchto úkolech záleží. Pokud v nich uspějí, budou si moci výsledky své práce užít a možná si budou chtít takový úspěch zopakovat. 

3. tip: Pomozte dětem si organizovat svůj čas 

Dobrá samostatná práce vyžaduje dobrý časový plán. Které úkoly mám dnes upřednostnit? Kolik si na ně mám dát času? Jak si mám vytvořit plán na příští týden? Zorientovat se v těchto otázkách není snadné ani pro dospělého. I ti nejlepší žáci snadno ztrácí přehled o tom, kde se vlastně momentálně nachází, a snadno vybočí ze svého zvoleného kurzu. Mladší děti navíc často zápasí s tím, že si nedokáží delší časové úseky ani představit.

Je proto důležité, abyste dětem pomohli si svoje učení vizualizovat. Zkuste jim třeba znázornit jejich pokrok v matematice jako cestu na horu. Tato cesta má celou řadu zastavení, která odpovídají metám, jimiž si musí v matematice projít. Zároveň má jasný cíl, ke kterému směřovat. Množství informací a abstraktních pojmů získá najednou hravou a snadno srozumitelnou podobu. Podobných nástrojů jistě vymyslíte mnoho. Nebo si děti mohou samy nějaké vytvořit. Důležité je, aby jim vytyčená cesta umožnila představit si všechny úkoly, které před nimi leží, a podle toho si i naplánovat čas.

4. tip: Učte děti poznávat sebe sama

Karanténa dala dětem větší svobodu si určit, jak bude jejich učení probíhat. Každý den musí udělat několik rozhodnutí. Budu dnes pracovat u sebe v pokoji nebo v kuchyni? Pustím si u toho do sluchátek hudbu? Budu si psát výpisky nebo si nakreslím myšlenkovou mapu? S těmito rozhodnutími dětem žádný učitel nepomůže, protože každému vyhovuje něco jiného. Každý žák si je musí zodpovědět sám. 

Jako učitelé nebo rodič však můžete usilovat o to, aby děti co nejvíce znaly samy sebe. To se dá nejlépe procvičovat společnou reflexí, při níž se společně hodnotí, co se vydařilo a co naopak ne. U toho se děti mohou nejen zamyslet nad sebou, ale zároveň vstřebat zkušenosti ostatních, což bývá hodně obohacující. V online prostředí může být společná reflexe náročná. V takovém případě je však dobré si s dětmi o jejich silných a slabých stránkách povídat alespoň individuálně. Učitel by zde měl být především v roli tazatele. Otázky jako “proč si myslíš, že jsi při té prezentaci ztratil nit?” způsobují, že si děti nenásilně uvědomují informace samy o sobě a pro příště se z nich poučí. 

5. tip: Nechte děti zažít si úspěch 

Děti jsou tvůrčí. Jejich nápady rychle zastarávají a každou chvíli je nahrazují nové. Dítě na domácí výuce se třeba v jednu chvíli rozhodne, že napíše povídku. Po půl hodině však zjistí, že rozpracovávat každou scénu do detailů je moc práce, takže si jde místo toho číst zprávy o oblíbeném seriálu. Po chvíli si to opět rozmyslí a jde pracovat na své prezentaci o křečkovi. Často se tak stane, že nedokončí ani jednu ze svých činností. Dovádět nápady do konce je náročné. Prvotní nadšení, se kterým se děti do svých projektů pouští, jim jen málokdy vydrží po celou dobu práce. Proto je důležité učit je vytrvat. 

Je dobré podpořit děti v tom, aby alespoň jeden ze svých projektů či úkolů dotáhly do konce. Zažít si pocit dokončené práce je důležité. Jakmile si dítě na tento omamný pocit zvykne, nebude se ho chtít vzdát. To pro jeho vytrvalost udělá hodně. Jak říká jeden z průvodců na ScioŠkole: “Nejlépe se takový pocit dá zažít na fyzických výkonech. Když vybíhám na horu, je to utrpení, ale pokud to dokážu, ten pocit štěstí stojí za to”.


Staronová učební autonomie

Tento termín zavedl v 80. letech Francouz Henri Holec, když se snažil popsat proces, skrze který studenti přejímají zodpovědnost za vlastní učení. Od té doby se termín stal součástí mnoha debat o tom, jaký je vlastně smysl školství v naší zrychlené době. Někteří současní teoretici vzdělávání dokonce tvrdí, že vést děti k učební autonomii by mělo být hlavním cílem moderní školy. Do České republiky uvedly tento pojem například ScioŠkoly, pro které se stal jedním z pilířů jejich pedagogické koncepce.