A vychází z nějakého konkrétního pedagogického konceptu? V souvislosti se ScioŠkolami se můžete setkat s řadou pojmů. Například s hodnotami ScioŠkol, které protínají vše, co děláme. Se ScioKompetencemi, k nimž s dětmi směřujeme. Anebo s principy ScioŠkol, z nichž naopak vycházíme. A právě o nich se dozvíte více v tomto článku.
Použitá foto: ScioŠkoly
Každé dítě je jedinečné. Má své silné i slabší stránky. Proto ani styl výuky nesvazujeme jedním vybraným vzdělávacím modelem. Mnohem důležitější jsou pro nás principy, které jsme si definovali, a z nichž při přemýšlení o konceptu našich škol, vycházíme. Pojďme se na ně podívat.
Představují hlavní teze, které jsou založeny na vědeckém poznání a vymezují tak podobu fungování a vzdělávání ve ScioŠkolách. Někdy ovšem nejsou tak úplně vědecké, opírají se o naše zkušenost, preference či hodnoty. Nepokrývají všechno, co děláme. Jistě by jich mohlo být více. Ale jedno z kritérií výběru spočívá i v tom, aby zachytily největší odlišnosti od běžné tradiční školy.
Důvěřujeme instinktům dětí, dáváme jim prostor a čas, svobodu a podmínky.
Proč větší děti znovu a znovu kladou otázky „Proč?“. A proč se děti těší do školy? Už Aristoteles ve 4. století před naším letopočtem v úvodu své Metafyziky napsal: „Učení je člověku přirozené. Právě proto, že je člověk učenlivý, se mohlo lidstvo dostat až tam, kde je dnes.“
Podle současných poznatků jsou děti vybaveny určitými predispozicemi k učení, vrozenými učícími instinkty, např. na učení mateřskému jazyky, na zvládnutí fyzického světa, který je obklopuje, na osvojení fungování v mezilidských vztazích, na statistické zobecňování a řadu dalších věcí.
Učení přináší radost. Mnoha experimenty bylo potvrzeno, že když se něco naučíme, něco pochopíme, objevíme, mozek vyprodukuje dopaminovou odměnu. Hormon dopamin ovšem pozitivně ovlivňuje nejen následující chuť do učení, ale přímo spouští procesy, které vytváří nové synaptické dráhy a tak učení podporuje. Učení samo přináší libý pocit, a je tak silnou motivací k dalšímu poznávání a učení. Proto dítě ani dospělý nepotřebují už další vnější motivaci, odměnu. Naopak experimenty ukazují, že hrozba trestu, ale i odměna může další potřebu (vnitřní motivaci) zničit (viz např. kniha Daniela Pinka: Pohon).
Zde se ani nemusíme odkazovat na poznatky kognitivních věd. Každý rodič, který má alespoň dvě děti, to ví.
Každé dítě
Dítě, které chce být popelářem a zajímá se o auta, se náhle rozhodne být astronautem a začnou ho zajímat planety. Pokud dítě umí v pěti letech napočítat do tisíce, nemusí to vůbec znamenat, že mu půjdou i rovnice. Děti jsou nejen různé a různě se vyvíjejí, ale my neumíme jejich vývoj předvídat.
Na druhé straně ovšem různost dětí není bezbřehá. Ačkoli jsou děti jedinečné a jejich schopnosti a dovednosti se výrazně liší i mezi dětmi stejného věku, jistá vývojová období mají společná. Děti se sice vyvíjí různě rychle, některé např. dobře mluví už v osmnácti měsících, ale každé normální dítě ve třech letech mluví v krátkých větách. Děti se sice učí různě, ale když zůstaneme u mateřského jazyka, všechny děti se nejdříve učí podstatná jména, pak slovesa a teprve později spojky. Děti si do školy sice přinášejí různé zkušenosti, ale všechny dnešní vědí, co je mobilní telefon, televize a už zdaleka ne všechny ví, jak se dojí kráva nebo co žere slepice. Před sto lety to bylo naopak.
Kognitivní vývoj dítěte, jeho schopnosti abstraktně myslet, rozvoj heteronomní morálky apod. mají své fáze i svá období. Není pochyb o tom, že i učící instinkty mají své fáze, dokonce „okna“, ve kterých musí některé věci proběhnout.
Funguje to ve ScioŠkolách?2. Každé dítě je jedinečnéV našich školách se především snažíme rozdíly mezi dětmi respektovat a podmínky jejich učení přizpůsobit možnostem a potřebám každého dítěte. To, co si každé dítě do školy přináší, neignorujeme, nepopíráme, ale naopak jsme za různost rádi a pracujeme s ní. Vycházíme přitom z toho, že děti se chtějí učit a jsou k tomu vybaveny učícími instinkty, proto většinou (ne vždy) samy rozpoznají, co je pro ně nejvhodnější. Co, jak a kdy se mají učit. Základní přístup ke vzdělávání a učení ve ScioŠkolách vychází z konstruktivismu. Ten je založen mj. na tom, že: „Proces učení je podmíněn úrovní studentových schopností, jeho dosavadními poznatky a znalostmi (…) Každým studentem jsou podané informace a zkušenosti vstřebány rozdílně podle charakteristiky jeho poznávacích procesů a zároveň jsou ovlivněny jeho názory, očekáváním nebo emocemi, které vychází ze studentových předchozích zkušeností.“ To jistě neznamená, že jsou děti ponechány samy sobě. Úkolem průvodců je nejen vytvářet podnětné prostředí, ale také jim pomoci a podpořit je, když to potřebují, poskytovat dětem zpětnou vazbu, a zejména mladším dětem pomáhat i s volbou cílů, úrovně, metody, učit je různým postupům atd. Bohužel ve škole nemůže mít každé dítě svého průvodce, a tak to nejde zajistit na sto procent. Podle našeho názoru to ale ani není nutné a možná ani žádoucí. Důležité je, aby děti věděly, že pomoc a opora existují, a že jí nakonec vždy najdou. A mnohé překážky tak zkusí nejprve překonat samy a pokusí se za mnohá rozhodnutí převzít zodpovědnost. Každé dítě potřebuje svobodu, ale zároveň podporu, laskavost a citlivé vedení. Zejména u slabých stránek dětí dbáme, aby dosáhly alespoň takové minimální úrovně, které která je nebude omezovat v jeho životě nebo v dalším rozvoji v jiných oblastech. |
Děti se učí všude, nejen ve škole a učí se pořád.
Většinu toho, co umíme a známe, se naučíme jinde než ve škole a často úplně jinak, než záměrným a uvědomělým učením.
Svět vzdělávání se od přelomu tisíciletí mění zvlášť rychle. Příliš se ale nemění vzdělávání ve školách. Školy se většinou bohužel mění málo nebo vůbec. Došlo ke skokovému nárůstu dostupnosti informací. Před rokem 2001 jste nejspíš o Googlu neslyšeli. Svět, který nás obklopuje, je informačně stále bohatší, až často přesycený a nepřehledný. Ale zdaleka nejde jen o dostupnost informací. Dopad rozvoje komunikačních technologií, internetu, sociálních sítí, mobilních telefonů, digitálních fotoaparátů, médií, televize, počítačových her, zábavy, ale třeba i reklamy na vzdělávání je mnohem hlubší. Přibývá vzdělávacích zdrojů, výhradně na vzdělávání zaměřených služeb i poskytovatelů vzdělávání. Mnohé z nich stojí mimo tradiční školství některé částečně, jiné úplně a některé dokonce proti němu. Jejich účelem není jen poskytnout informace, ale pomoci zájemcům se něco naučit, vzdělat se.
Škola tak ztratila monopol na proces vzdělávání, na určování obsahu, metod a dokonce i cílů vzdělávání.
Ve škole se vždy učilo to, co rozhodly předchozí generace. Svět se ovšem rychle mění. Stále rychleji. Dávno pryč je doba, kdy jsme mohli předpokládat, že předchozí generace rozhodly správně. Že vědí, co budeme potřebovat. A má-li škola na změny ve světě přiměřeně reagovat, nejde to jinak, než že se Světu více otevře. Proto je důležité přinést svět do školy.
Prostředí, které obklopuje dítě ve škole, a samozřejmě i každého z nás kdekoliv jinde, má vždy dvě stránky, jednu zřejmou na první pohled evidentní, a druhou méně zřetelnou někdy i skrytou, latentní. První jde, zpravidla snadno popsat, doložit a třeba i vykázat do formulářů nebo do třídní knihy, druhou je těžké zachytit a přesně popsat. První lze „koupit“, druhá patří k věcem, které se za peníze koupit nedají.
Když jde o cíle výuky, mluví se v odborné literatuře o kurikulu – to byly dříve osnovy, dnes to jsou Rámcové vzdělávací programy. Ty předepisují, co se má učit. Vedle toho ovšem existují tzv. skryté osnovy. Ty se snaží zachytit, co dalšího kromě znalostí a dovedností z kurikula se děti ve škole naučí. Např. navzájem si pomáhat, anebo naopak podvádět. Zvyk učit se, abych to uměl, anebo proto, abych vyhověl učiteli a měl pěknou známku.
Podobně lze uvažovat i o celém prostředí školy. Můžeme ho rozdělit na dvě části, nazvěme je zjevné a latentní.
Nabízelo by se napsat, že to druhé je důležitější, ale obojí má své místo a svá pravidla.
má být mnohotvárné, co nejrozmanitější, bohaté, proměnlivé. Pro učení a rozvoj je nutné prostředí s dostatečným přístupem k bohatým informačním zdrojům a nástrojům dané kultury, má být plné podnětů a výzev, s dostatkem sociálních kontaktů všech možných typů. To proto, že děti v různých chvílích potřebují různé věci. Děti jsou různé, rychle se vyvíjejí, co budou zítra potřebovat, neumíme předvídat. Blízkost informačních zdrojů a nástrojů typických pro náš svět budí v prvé řadě zájem a zvídavost.
Ať je to potřebné nářadí, materiál, dostatek prostoru pro pohyb nebo spolužák nebo průvodce, který umí poradit, povzbudit, pomoci nebo spousta zajímavých knih, informačních zdrojů, nápadů spolužáků, zapálených průvodců atd. Důležitou součástí evidentního prostředí jsou pochopitelně i lidé. Velký význam mají průvodci a starší děti.
Zjevné prostředí vytváří podmínky pro to, aby se děti mohly učit.
je to, co směruje jejich aktivitu a podporuje vnitřní motivaci. Je to kultura školy. Do kultury školy patří např. celková a organizace fungování školy; atmosféra školy, sociální prostředí, etika; vztahy nadřízený – podřízený; formální a neformální komunikace uvnitř školy všemi směry, mezi průvodci navzájem, mezi průvodci a dětmi; základní skutečně žité hodnoty školy; cena času; řeč a jazyk školy; hrdinové; příběhy, historky, ceremoniály; vztah k vlastní práci; postoje obecně a zvlášť ke vzdělávání; vnímání autority; přístup k řešení problémům, postoj ke změnám a krizím, formy spolupráce, tvorba týmů, reakce na odlišné názory, pořádek atd. atd.
Latentní prostředí školy má být spolehlivé a přehledné. Hlavní smysl latentního prostředí je příspívat k naplňování cílů vzdělávání školy a naopak naplňování cílů vzdělávání školy je vlastně to hlavní, co vytváří latentní prostředí.
V dnešní informacemi a nejrůznějšími podněty a lákadly přesyceném světě máme vlastně opačný problém, než na který si některé školy stěžují. Ne že se děti nechtějí učit nic, ony jsou spíš evolučně nastaveny na to, učit se všechno, což je očividně nemožné. A tak si nutně v široké nabídce musejí vybírat. Jenže na takový výběr nejsou od přírody nastaveny, a hlavně (i proto že nedostávají naši pomoc), to dobře neumějí a tak nutně při výběru podléhají spíše svým pocitům a dojmům a svým vnitřním často nevědomým motivacím, než aby byl založen na cílevědomé racionální úvaze. A tak se děti raději učí Pókemony než Přemyslovce, raději brouzdají po Facebooku a učí se (ano oni se to opravdu učí) fotit mobilem spolužáky, než aby se věnovali nacviku řešení rovnic. Pro nás je důležité, že učící instinkty nejsou adaptovány na složitost tohoto světa a na vybírání z mnoha možností.
Ostatně každý zkušený pedagog nebo vedoucí ze skautského tábora ví, že děti lze nadchnout prakticky pro cokoliv.
V předchozí kapitole ”Rozmanité a motivující prostředí” jsme mluvili o široké mnohotvárnosti, ta však nemá být bezbřehá a nepřehledná. Má být taková, aby učící instinkty dětí nalezly vždy něco, co potřebují, ale výběr nemusí být velký. Např. malé dítě se potřebuje učit mateřský jazyk (v bilingvní rodině zvládne i dva možná tři), ale těžko by se naučilo vůbec nějaký jazyk v prostředí, kde by každý mluvil jinak a ještě v každé chvíli jinak.
Nicméně je jasné, že podobně bychom se měli snažit postupovat i v dalších oblastech vzdělávání v širším slova smyslu, v předávání kultury. Zde je rolí školy vytvářet prostředí sice mnohotvárné, ale ne nepřehledné či chaotické.
Bezpečné prostředí je pro učení nezbytné. Stres blokuje učení. Ve stresu totiž umíme jen dvě reakce: boj nebo útěk. Navíc hormony, které ve stresu vylučují, zejména adrenalin snižují schopnost učit se novému, být kreativní a působí ještě nějakou dobu poté, co stres pominul. Proto je bezpečné prostředí důležitou podmínkou učení.
Většinou se za bezpečné prostředí ve škole pokládá takové, kde dětem nehrozí žádné přímé nebezpečí. Neohrožují je spolužáci např. šikanou, posměchem ani učitelé např. křikem. Zbytečný stres ve škole působí i zkoušení, písemka či neudělaný domácí úkol. To je ovšem jen jednostranný pohled. O bezpečném prostředí pro učení je možné uvažovat v mnohem širším kontextu. Pomůže nám Maslowova pyramida potřeb. Můžeme říct, že nejvhodnější, nejbezpečnější prostředí pro učení je takové, kde jsou uspokojeny všechny potřeby dítěte s výjimkou té nejvyšší – potřeby seberealizace. A právě tato potřeba se pak uspokojuje v učení.
Z Maslowovy teorie uspokojování potřeb, totiž že přednostně se člověk vždy snaží uspokojovat potřeby nižší úrovně, tak vlastně vyplývá, že pro to, aby člověk mohl a chtěl uspokojovat kognitivní potřeby, tedy učit se, musí být uspokojeny potřeby všech nižších úrovní. Jak ale dnes víme, tak jednoznačně Maslowova teorie nefunguje. Za určitých okolností může potřeba uspokojovat vyšší potřebu nastat i v případě, že nejsou uspokojeny potřeby nižší. Myslím, že zrovna děti jsou ten případ, děti zaujaté něčím opravdu zajímavým, to budou zkoumat klidně i hladové a žíznivé. A mnohý rodič dobře ví, že některé děti se ze zvědavosti, kvůli poznání, pustí i do velmi nebezpečných akcí.
Funguje to ve ScioŠkolách?6. Bezpečné a přívětivé prostředíVe ScioŠkolách se snažíme přiměřeně zajistit uspokojení všech čtyř nižších potřeb. Tak vytvořit prostředí, kde se mohou děti soustředit na uspokojování i nejvyšší potřeby seberealizace. Vytváříme tak prostředí, které lze nazvat nejen bezpečné, ale i příjemné či přívětivé. Kromě toho, že takové bezpečné a přívětivé prostředí je důležitou podmínkou pro učení a rozvoj dětí, nezapomínáme na to, že dětství a dospívání je plnohodnotná část života, nikoli jen příprava na něj. Je už to život sám. A nevidíme žádný důvod, aby byl nepříjemný. Naopak přejeme si, aby ho děti prožily příjemně. Projděme si Maslowovou pyramidu odspodu.
|
Každé učení je aktivní proces, který probíhá v hlavě žáka. Většinou je provázeno i nějakou vnější aktivitou, ale někdy ne, dítě jen sedí a poslouchá nebo si něco prohlíží, anebo dokonce jen tak sedí a zdánlivě nedělá vůbec nic. Dokonce současné poznání stojí za tím, že ke zpracování informací, tedy k učení dochází i během spánku. Dítě se vlastně učí pořád.
Otázkou tak není, zda je dítě aktivní, ale o jakou jde aktivitu, jak probíhá, kdo ji iniciuje, řídí, kontroluje a co je jejím výsledkem. Když dítě poslouchá výklad učitele, často jeho aktivita spočívá jen v tom, že se snaží si zapamatovat to, co učitel říká. Výsledkem takové aktivity jednak je, pokud je úspěšná, že si dítě pamatuje informace, které učitel říkal, a při zkoušení je bude umět zopakovat. Aktivita má však i druhý výsledek, dítě se učí memorovat, procvičuje se v zapamatování informací. Co naopak stojí pro dítě úplně stranou, je řízení celého procesu učení. Při frontálním vyučování celou aktivu plánuje, iniciuje a řídí učitel.
Zcela jiná je situace, když dítě dělá tu nejpřirozenější věc, zkoumá své okolí, snaží se ho ovládnout, což znamená porozumět jeho zákonitostem. Zpočátku jde zejména o fyzické okolí a okolí sociální, dítě snaží pochopit, jak fungují věci, z čeho jsou, co je k jídlu, co se s nimi dá dělat, a jak fungují lidé kolem něho, maminka, tatínek, příbuzní, pak třeba zvířata apod. Později se snaží pochopit mnoho dalších věcí, se kterými se přímo či nepřímo setkává.
Zde je iniciátorem aktivity dítě, plánuje ji, řídí. Jeho činnost se vlastně vůbec vědomě neorientuje na zapamatování informací či zvládnutí dovednosti. K tomu dochází zcela samovolně, pokud je to třeba. Dítě se neučí proto, aby zopakovalo nějaký text, ale aby ovládlo realitu. Aby jí mohlo ovládnout, musí porozumět jejím zákonitostem. Učí se zejména tím, že aktivně zkoumá (zvládá) prostředí, které ho obklopuje.
Již 1. kapitole "Děti se chtějí a umějí učit" jsme se zabývali otázkou, proč děti mají mít značnou volnost a svobodu ve výběru toho, co dělají, a tedy co se učí a jak. Jinými slovy proč mají mít studijní autonomii. Vysvětlili jsme, že děti jsou vybaveny učícími instinkty a zpravidla nejlépe samy vědí, co mají dělat.
Studijní autonomie je ovšem jen částí spektra aktivit spojených s učením, i když ta nejdůležitější. Proto jsme se na ní soustředili. Významná je také studijní autokoncepce – schopnost samostatně a hlavně zodpovědně volit cíle učení. A zmínit je třeba také postojové kvality, zejména tedy pozitivní a aktivní postoj k učení.
Když se přidržíme definice Jana Slavíka (Hodnocení v současné škole. Východiska a nové metody pro praxi. 1. vydání. Praha : Portál, 1999. s. 15-24.)
Z obecného hlediska můžeme charakterizovat hodnocení jako porovnávání „něčeho“ s „něčím“, při kterém rozlišujeme „lepší“ od „horšího“ a vybíráme „lepší“, nebo se snažíme najít cestu k nápravě či alespoň zlepšení „horšího“. Při hodnocení porovnáváme objekt neboli předmět hodnocení, buď přímo s jiným srovnatelným objektem, anebo s nějakým ideálním vzorem či normou, …
můžeme směle konstatovat, že nic takového dítě pro své učení nepotřebuje. Potřebuje to škola, učitelé často rodiče, ale děti ne. K tomu, aby se děti učily a rozvíjely, potřebují jen zpětnou vazbu, tj. vědět, zda to, co dělají, dělají dobře nebo ne. Že to bez zpětné vazby nejde, je celkem triviální tvrzení. Každý proces, který nemá být nahodilý, potřebuje zpětnou vazbu. Těžko byste řídili auto, kdybyste neviděli, kam jedete, kdyby vám oči neposkytovaly zpětnou vazbu. Těžko by se děti učily, kdyby neviděly, zda to, co dělají je správně. A právě ze zpětné vazby se učí, co ve světě funguje a co ne.
Jiná věc jistě je, že pozitivní či negativní hodnocení od druhých je forma vnější motivace, pro někoho důležitá, i když v principu ne vždy žádoucí. A ještě úplně jiná věc je zpětná vazba, poskytnutá druhými. Ta je mnohdy k učení nezbytná.
Například děti, které postavily boudu na psa, do které se pes nevešel. Nebylo nutné jim říkat, že to je špatně, nebo snad srovnávat, že třeba já bych to určitě postavil líp. Měly snad dostat pětku, že to bylo špatně? Trojku, že to byla sice bouda ale ne pro tohohle psa? Anebo jedničku za snahu? Máme vytvářet standardy, podle kterých je pro dvouleté dítě na jedničku věž vysoká metr a půl a na dvojku jen metr? Každý vidí, že takové úvahy jsou úplně nesmyslné. Známka ani srovnávání se vzorem či normou ničemu nepomohou, dokonce ani srovnávání s předchozím výkonem dítěte není nezbytné. To, co je pro učení důležité, je navést je k hledání chyby, podpořit je při nápravě, ukázat jim lepší postup.
Doma známkujete svoje děti? Jistě, že je pozorujete a máte radost, jak se učí, rostou, zrají. Ale přece je neznámkujete ani si v duchu neděláte nějaké slovní hodnocení. Vedle toho samozřejmě děti opravujete, když něco udělají špatně, a pochválíte, když je to dobré. Dáváte jim zpětnou vazbu, ta je důležitá. Ale proč má spousta lidí dojem, že ve škole to musí být jinak? Proč se děti mají poměřovat s nějakým standardem či normou, který bůhvíkdo a bůhvíjak sestavil, anebo se porovnávat s ostatními, kdo je lepší?
Učení je ovšem, jak jsme už ukázali, velmi komplikovaný a nepřehledný proces, proto ani zpětná vazba není většinou tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát z předchozích případů. Zpětná vazba se totiž může vztahovat k mnoha prvkům celého procesu učení. Nejčastěji nám vytane na mysli výsledek činnosti - bouda je malá, diktát je bez chyby, věž vysoká. Pokud se ale obrátíme k procesu, situace se začíná komplikovat. V souvislosti se stavbou boudy jsme napsali: spolupracují spolu, komunikují, čtou návody, měří dřevěné desky i psa, šroubují, řežou, opravují chyby, řeší dílčí problémy. Každá z těchto dílčích činností může být předmětem zpětné vazby. Zpětná vazba může být průběžná, souhrnná, negativní, pozitivní, okamžitá, se zpožděním. Důležité je také, kdo ji poskytuje, přirozené prostředí - svět, technika (počítač), děti navzájem, průvodce, dítě sobě (sebereflexe, autokontrola). A pokud se dítě učí sebereflexi, pak zpětná vazba může směřovat ke správnosti sebereflexe nebo i ke správnosti sebereflexe sebereflexe (☺). Učení je složité. A to jsme stranou nechali fakt, že zpětnou vazbu lze poskytovat jen k vnější činnosti dítěte, protože samotné učení v jeho hlavě je nám nedostupné. Otázka je, jak by taková zpětná vazba vypadla, kdyby nám bylo dostupné, a jak bychom jí vlastně poskytovali. Přímo do hlavy?
To je dáno cílem nebo cíli, které v učení sledujeme, resp. které sleduje dítě. Bez zpětné vazby nelze v žádné činnosti držet směr k nějakému cíli. Dáme-li příklad s řízením auta, zpětná vazba zrakem o poloze vozu, nám vůbec umožňuje řídit vůz. Pohled na GPS nám dává zpětnou vazbu, zda jsme na správné cestě, k šetření pohonných hmot je dobré znát aktuální spotřebu, zpětná vazba od tachometru nám pomůže neplatit pokuty za překročení rychlosti. Podobně i v učení můžem být řada různých cílů, a pokud má pokročit v některém z nich, potřebuje dítě dostávat zpětnou vazbu právě k naplňování tohoto cíle. Naštěstí se většinou o zpětnou vazbu nemusíme starat, poskytuje ji přirozené prostředí, v příkladu s boudou v některých dílčích věcech (spolupráce, komunikace) jsou zpětnou vazbou reakce spolužáků, třeba ve čtení jsou děti už schopné autokontroly – text jim musí dávat smysl, o tom, že špatně měřili boudu, se děti dozvěděly sice pozdě, ale o to přesvědčivěji, jistě se pak alespoň některé z nich naučily i něco o plánování činnosti a průběžné kontrole.
Pokud je učení více zaměřeno na osvojování vědomostí, zpětná vazba se nejspíš bude zaměřovat na správnost konkrétních výstupů. Čím více bude cílů v celkovém rozvoji osobnosti, tím víc by zpětná vazba měla směřovat na procesuální stránku učení, resp. na průběh činností spojených s učením.
Se zpětnou vazbou úzce souvisí i otázka práce s chybou. Přirozené učící instinkty dětí jsou nastaveny tak, že se dítě chyby nebojí. Naopak! Často zcela záměrně zkouší, kde jsou hranice prostředí, co ještě funguje a co už ne. Ať jde o fyzické prostředí, nebo o prostředí sociální, kde dítě zkouší, co mu ještě rodiče dovolí za neplechu.
„Výzkum nezvratně ukazuje, že to, co je v zóně nejbližšího vývoje v jednom stádiu daného věku, se realizuje a přechází na rovinu aktuálního vývoje v druhém stádiu. Jinak řečeno, to, co dítě umí dělat dnes za spolupráce, bude umět dělat zítra samostatně.“, napsal v roce 1934 L. S. Vygotskij (viz Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál, 2004. s. 136). A i když se teorie v psychologii rychle vyvíjejí a mění, tak zóna nejbližšího rozvoje je i po více než osmdesáti letech stále uznávaný a platný pojem, který se stal stěžejním pojmem konstruktivismu.
Dnes má termín zóna nejbližšího rozvoje vlastně dva trochu odlišné významy. Původně měl Vygotskij na mysli siuaci, kde se dítě něco učí, ještě to úplně nezvládá, ale zvládne to s dopomocí, např. když dítě řeší příklad a dospělý ho třeba jen ujišťuje, že postupuje správně. Dnes se zóna nejbližšího rozvoje chápe v širším významu. Je to situace (virtuální prostor – zóna), kde se dítě učí něco, co ještě neumí, ale je to v jeho možnostech zvládnout. Třeba zatím dělá chyby, postupuje příliš pomalu, musí se zastavovat, váhá, zkouší. Dnes se zejména ve vzdělávání dospělých užívají také termíny komfortní zóna a vystoupit z komfortní zóny, které jsou pojmu Zóna nejbližšího rozvoje blízké.
My užíváme termín zóna nejbližšího rozvoje v širším významu, původní Vygotského pojetí spíše ukazuje jednu z možností. Zóna nejbližšího rozvoje vlastně ukazuje, že rosteme a zlepšujeme se, jen pokud překonáváme sebe sama, překračujeme své limity. To není nutně vždy příjemné, ale o to příjemnější pocit se dostaví, když to zvládneme. Je to podobné, jako když po namáhavém výstupu dorazíme na vrchol hory. Učení a rozvoj nejsou možné bez náročných výzev, překonávání vlastních limitů a vycházení z komfortní zóny.
Všechny děti mají ve svých učících instinktech zabudovanou potřebu učit se (viz pricnip č. 1 Děti se chtějí a umějí učit), tedy vstupovat do zóny nejbližšího rozvoje. Mají ji ovšem podle všeho v různé míře v různých oblastech a u některých dětí tato potřeba oslabuje. Otázka za jakých okolností, u kterých dětí a proč patří k těm mnoha, o kterých zatím věda ví málo.
O samotném procesu učení toho (zatím) ví věda jen málo. Je hodně obtížně uchopitelný. Má to dvě příčiny.
Celý proces probíhá v hlavě žáka a také tam se nacházejí jeho výsledky, všechny informace o výsledcích učení a zejména o celém procesu tak známe jen nepřímo a zprostředkovaně.
Dnes se situace se zobrazovacími metodami živého mozku mění, ale pořád jsme u aktivity a ne u výsledků učení. Když například dítě vyřeší deset příkladů, není deset vyřešených příklad výsledkem učení, je to jen výsledek činnosti dítěte. Zda se při tom dítě něco naučilo, nevíme. Lze si dokonce představit byť zcela hypoteticky i situaci, kdy jsou všechny příklady správně a dítě se nic nenaučilo např. proto, že příklady byly příliš snadné, ale stejně i situaci opačnou, všechny příklady jsou špatně, ale vše, co bylo třeba, se dítě naučilo.
A druhý důvod je, že učení je neobyčejně provázaný a komplikovaný proces. Co všechno se děti mohou učit v takové jednoduché situaci, když společně staví psí boudu, jsme popsali výše. Taková situace je ale běžná, zatímco vyextrahované laboratorní pokusy mívají s reálnými situacemi jen málo společného, a ani ty vlastně příliš zákonitosti učení neodhalují.
Často ho nemá pod kontrolou ani ten, co se učí, ať je jakkoliv zkušený. Když se budete učit slovíčka klasicky ze slovníčku (což se ve ScioŠkolách spíš nedělá), kolikrát si ho musíte zopakovat, aby se vám v případě potřeby vybavilo? Nejspíš nevíte, nějak to ze zkušenosti děláte, ale stejně se vám stane, že se vám potřebné slovíčko nevybaví, zato na jiné, které jste slyšeli jen jednou, si vzpomene. A nevíte proč. Většina procesů učení probíhá mimo naši vědomou kontrolu.
Podle současného poznání neurověd na fyzické úrovni učení spočívá ve vzniku nových spojů mezi neurony či dokonce ve vzniku nových neuronů. Laskavý čtenář ale patrně neví, kde a jaké spoje či neurony se mu v mozku vytvořili při četbě tohoto textu. Sebereflexe, kde a co se učíme a naučíme je obtížná a jen nepřímá, přímé informace o učení jeho výsledcích nemá ani ten co se učí, natož, aby je měl průvodce či učitel.
Kdy a jak se děti naučí komunikovat s ostatními, a proč se to některé děti naučí skvěle, třeba si „omotají kolem prstu“ i rodiče nebo to umí se spolužáky, a jiné se to nenaučí. Je to nějaký vrozený předpoklad nebo jsme při jejich učení něco přehlédli a zapomněli? Ale co? Nevíme.
Jen namátkou:
Konkurují si nějaké procesy učení? Je možné, že když se dítě učí třeba biologii, že to omezuje jeho možnost naučit se dobře hrát na klavír a naopak? Tedy, když pomineme, že obojí zabírá čas. S biologií a klavírem asi spíš ne, ale co třeba jemná a hrubá motorika, programování a psaní básní, empatie, nějaké vzorce, které přijímáš mohou uzavřít možnosti, které by jiné vzorce otevřely.
Jsou všechny děti vybaveny predispozicemi pro abstrakci? Mnozí lidé věří, že někdo má „buňky na matematiku“ a jiný ne. Je možné, že míra abstrakce, které jsou lidé schopni má vrozenou část, a ta může být u lidí velmi různá. To by pak mělo vliv na to, jak snadno se učí matematiku. Nic o tom nevíme.
V roce 1929 zahájil Louis P. Bénézet, superindetant pro školství v New Hampsihre zajímavý experiment, (další informace například zde a zde). V nejchudších čtvrtích s převahou dětí z rodin, kde žádný z rodičů nemluvil anglicky, pokládal znalost angličtiny za mnohem důležitější než znalost matematiky. Navíc měl dojem, že výuka matematiky v prvních třídách školy dětem spíše škodí, než prospívá. Experiment spočíval v prosté věci, děti až do 6. třídy prostě matematiku, jak ji známe, neměly. Neučily se sčítat, odčítat, násobit ani dělit, neučily se násobilku, natož zlomky.
Vyšetřený čas využily hlavně pro angličtinu. Matematiku užívaly jen tam, kde to bylo nezbytné a s čím se v běžném životě tak jako tak setkávaly – čísla stránek v učebnici, hodiny, nějaké měření, finance. Žádný dril, kterého bylo a stále patrně často je v americké škole ještě víc než v té naší.
Na začátku 6. třídy tak v testech z matematiky přirozeně zaostávaly za svými vrstevníky z jiných tříd. Z materiálů se bohužel nedá vyčíst, kolik matematiky pak v 6. třídě děti měly, a jak vypadala. Už ale v pololetí, tedy za pouhého půl roku, byly jejich výsledky v matematice srovnatelné a na konci šesté třídy své vrstevníky předčily, nejvíce pak v úlohách, k jejichž řešení je třeba především zdravý rozum. Žáci z ostatních tříd totiž měli v takových úlohách tendenci užívat naučené algoritmy, bez ohledu na to, že se pro danou situaci nehodí.
Např. úloha:
Vzdálenost z Bostonu do Portland po vodě je 120 mil. Tři parníky vyjely z Bostonu současně do Portlandu. Prvnímu to trvá 10 hodin, druhému 12 a třetímu 15 hodin. Jak dlouho to bude trvat, než všechny 3 dojedou do Portlandu.
Tuto úlohu vyřešili až na výjimky všichni žáci v experimentu, zatímco jen šest z dvaceti pěti starších žáků s normální výukou, a také jen 70 % tehdejších uchazečů o vysokoškolské studium. Ostatně, kdo má doma děti nebo je dokonce učitel, může zkusit úlohu dětem zadat – ideálně mezi jinými obvyklými školními úlohami – a uvidí, co se bude dít.
Dnes většina lidí věří, že s matematikou se má začít v šesti nejpozději v sedmi letech. Nakonec dělá se to tak v celém civilizovaném světě už přes dvě stě let. Podobně ovšem kdysi většina lidí věřila lékařům, že je může vyléčit pouštění žilou. Dělalo se to tak od Galéna. Dnes ale lékařská věda ví, že to byl omyl a že u naprosté většiny chorob je pouštění žilou na škodu.
Hlavní problém ale není v tom, že toho o učení mnoho, mnoho nevíme. Větší problém je, že většina lidí se vůbec neuvědomuje, co všechno nevíme.
Funguje to ve ScioŠkolách?10. O učení toho hodně nevímeVíme, že toho mnoho nevíme. Věříme ale, že nejlepší co můžeme udělat, je spolehnout se na učící instinkty dětí a v jejich schopnost rozpoznat, co je pro ně v dané chvíli dobré. Pravda s jistými výjimkami, které se odvíjejí od situací, na které se učící instinkty nemohly evolucí adaptovat (gaming). Hledáme nejlepší možné řešení, proto se pouštíme do různých experimentů s učením, ale vždy s velkou opatrností a vždy dobře sledujeme, jaké jsou reakce dětí. Nuda, nezájem, nespokojenost dětí jsou pro nás vždy signálem, že něco děláme špatně a hledáme nápravu, opravu. Experimentovat se nebojíme. Z historického vývoje školy je zřejmé, že stovky let se s dětmi ve školách zacházelo v naprostém rozporu se současnými zvyklostmi, ale hlavně v rozporu se současnými poznatky kognitivních věd. A přesto to naprostá většina dětí nějak přežila, většina z nich ve zdraví a mnohé děti se ve školách i leccos naučily. Je z toho zřejmé, že člověk je velmi adaptabilní a děti jsou schopné se učit i ve velmi nevhodném a někdy i nepřátelském prostředí. Téměř vždy jsou schopny se adaptovat, pravda někdy adaptace (učení) nemá s původními cíli vzdělavatelů nic společného. Třeba když se děti místo látky naučí opisovat. Bez ohledu na všechny teorie učení se zdá, že jednou z nejstarších a nejosvědčenějších metod učení je napodobování, a to se u člověka netýká zdaleka jen nějakých jednoduchých vnějších činností. Děti napodobují výrazy, chování, způsoby myšlení, přebírají od blízkých osob hodnotové rámce, koníčky, kde co. Proto jsme přesvědčení, že i přes všechno, co o učení nevíme, je jednou ze záruk úspěchu výběr průvodců. Ti dětem ve Scio školách předají celou řadu věcí, a většinu z nich aniž o tom budou průvodci a děti vědět, ale předají. |
Poznámka:
Texty jsou pro účely tohoto blogu významně zkrácené a zjednodušené. Zejména o citace z vědeckých studií, knih a experimentů, o odborné pasáže. Stejně tak o řadu příkladů z praxe. V případě zájmu o kompletní text nás kontaktujte.