Co vytváří pocit sounáležitosti u ScioŠkoláků?

V letošním roce jsme se rozhodli si na tyto otázky trochu posvítit. Poprosili jsme děti napříč ScioŠkolami, aby popsali okamžik, kdy se cítily skutečnou součástí kolektivu jejich třídy.

Celkem se průzkumu zúčastnilo zhruba 850 dětí od třetí do deváté třídy. 

Individualističtí deváťáci

Najít konkrétní moment bylo pro některé děti náročné, protože součástí kolektivu se cítí pořád anebo naopak nikdy. Díky tomu, že nám tohle napsaly, jsme dokázali odhadnout, jak se pocit sounáležitosti s kolektivem mění s věkem. 

Nejmenší respondenti - třeťáci - se podle všeho cítí jako součástí kolektivu úplně nejvíc. Pravděpodobně u nich stále trvá jakési dětské nadšení a nemají takovou potřebu se od kolektivu distancovat. Ve vyšších ročnících je tento pocit poměrně stabilní, avšak u nejstarších dětí jsme zaznamenali pokles. Nejodcizenější od kolektivu si připadají deváťáci. Že by dětem na konci školní docházky docházela energie, kterou jsou do budování kolektivu ochotni vložit?

Spontánnost nade vše

Stmelování kolektivu podle všeho probíhá poměrně spontánně a nelze ho mít zcela pod kontrolou. Některé děti vyloženě zmiňují, že nejvíce se součástí kolektivu cítí tehdy, kdy není přítomen žádný dospělý (“o samorostu, když ve třídě nebyli průvodci”) nebo když mají přestávku. Pro děti jsou z hlediska patření do kolektivu bezpochyby silné momenty spontánní sdílené intimity, které vyvstanou mezi nimi a jinými dětmi. Řada jich vzpomíná na společné záchvaty smíchu, skupinová objetí či prostě okamžiky, kdy si s někým dobře popovídaly. 

Výjezdy hrají prim

Graf 1. Procenta z dětí, které uvedly nějaký okamžik, při kterém se cítí součástí kolektivu.

Asi nepřekvapí, že nejvíce se děti cítí součástí kolektivu na různých školních výjezdech (expedice, adapťáky, školy v přírodě). Odpadá zde běžný stres, díky čemuž se zřejmě děti k sobě chovají přívětivěji. Jeden žáky zmiňuje, že na škole v přírodě si “nikdo z nikoho nedělal srandu”. Některé děti popisují, že se jim díky změně prostředí podařilo vymanit ze zaběhnutých vzorců chování a lépe se začlenit. 

Za běžného provozu děti zřejmě nejvíce stmelují různé týmové projekty a aktivity založené na spolupráci. Příkladem je školní jarmark či školní divadlo. Zde se na sebe děti musí spoléhat a rozdělovat si zodpovědnost, což vede k tomu, si připadají v rámci kolektivu nepostradatelné. Jeden žák to popisuje takto: “všichni se na mě spoléhali a já jsem věděl, že to nesmím pokazit.”

Další důležité momenty, kdy se děti cítí součástí kolektivu, jsou různé diskuse, sdílení a samozřejmě hry. Odpovědi dětí jasně ukazují, že děti se jako součást kolektivu cítí ve chvíli, kdy ve třídě neprobíhá moc konfliktů. Zároveň ale neplatí, že by soutěživost mezi dětmi vytvářela svár: některé děti zmiňují právě okamžiky soutěžení jako ty, kdy se cítily nejvíce součástí skupiny.

Spřízněni Hejným

Z předmětů, při kterých se děti cítí součástí kolektivu, zmiňují děti (kromě tělocviku) nejčastěji matematiku. Důvodem může být i to, že ScioŠkoly využívají Hejného metodu, která je postavená na spolupráci. Jeden žák přímo uvádí, že nejvíce se cítil součástí kolektivu, když “pomáhal v příkladě, který řešila celá třída”. 

Společný "nepřítel"

Není velkým překvapením, že některé děti uvádějí jako příklad okamžiky, kdy jejich kolektiv stmelil nějaký společný “nepřítel”, tedy něco, proti čemu se mohli společně vymezit. Jeden žák například napsal, že nejvíce se cítí součástí kolektivu, “když se s kamarády dostaneme do nějakého průseru.” Sociální psychologie tento mechanismus nazývá efekt společného nepřítele. Tento nepřítel může být velmi abstraktní a externí, někdy jde ale třeba pouze o konflikt s jinou třídou nebo s průvodcem.

Pozornost od ostatních

Stojí za zmínku, že důležitým okamžikem pocitu sounáležitosti jsou pro děti často momenty, když se jim dostává hodně pozornosti od ostatních. Tyto momenty mohou být neformální (“když vyprávím svým kamarádům příběhy ze svého života”), ale celkem 13 dětí zmínilo i formálnější momenty z výuky - třeba když něco prezentují pro ostatní a ti je poslouchají.