Co kontroluje náš spánek?

Náš spánek není regulován jen sociálními faktory, ale (stejně jako u ostaních savců) je kontrolován především biologicky. 

Hlavní roli mají dva protichůdné procesy - homeostatické, které mají za úkol nás uspávat a jejichž aktivita se s přibývajícím časem od našeho probuzení zvyšuje, a cirkadiánní, které nás udržují vzhůru a operují s periodou jednoho dne. 

Zatímco průběh homeostatických procesů se v populaci příliš neliší, fungování cirkadiánního rytmu je určováno geneticky. Existují proto různé chronotypy lidí podle toho, v jakých částech dne se cítí nejvíce bdělí, a i na základě pozorování těchto rozdílů vznikla označení “noční sova” a “ranní ptáče”.

A co spánek teenagerů?

Kromě genů ovlivňuje vzorce spánkového cyklu ale i věk. Především v dospívání (12 až 19 let) se spánkový cyklus zásadně mění a z dospívajících se stává skupina s výrazně vyšší preferencí pro chronotyp noční sovy. Tento posun se navíc v průběhu dospívání stále zvyšuje a “normální” spánkový cyklus se navrací až s přechodem do dospělosti. Ač byly tyto změny dříve přisuzovány sociálním faktorům (více modrého světla mobilních telefonů, více domácích úkolů či menší kontrola rodičů), nyní je již shoda na tom, že největší roli hraje právě biologie a cirkadiánní procesy, které v důsledku hormonálních změn celý spánkový cyklus zpožďují. Tento posun je tak naprosto přirozený a není regulovatelný zvenčí.

Sociální jetleg

To začne být problém v okamžiku, kdy se spánkový režim dospívajících setká s tvrdou realitou společenského uspořádání dne. Biologická potřeba spánku během dospívání se zásadně nemění a odpovídá 9 až 10 hodinám denně, což by vzhledem k času usínání odpovídalo času probouzení mezi 8:00 a 10:00. To se však kvůli rannímu začátku školy neděje, dospívající tak přicházejí o 1-3 hodiny spánku denně. Tento rozdíl je nazýván také social jetlag (obrázek 1) a jeho dlouhodobá přítomnost má za následek to, že jsou dospívající vystaveni chronické spánkové deprivaci. Ta negativně ovlivňuje emoce, fyzické i psychické zdraví, výskyt rizikového chování, kognitivní schopnosti a paměť, a tedy i kvalitu učení. 

Kam doskáče ranní ptáče?

Víme také, že v současnosti na školách s běžným začátkem výuky platí, že ranní ptáče dál doskáče. Čím méně mají různí jednotlivci posunutý spánkový režim, a tedy čím dříve jim jejich tělo dovoluje usnout, tím lépe se jim daří ve škole. A to jak na hodinách, které mají ráno, tak i na všech pozdějších. Brzký začátek výuky tak systematicky znevýhodňuje velkou část žáků, u kterých nastává hormonální posun ke chronotypu noční sovy výrazněji. 

Jelikož cirkadiánní rytmy operují po dobu celého dne, můžeme se na začátek výuky dívat i z hlediska toho, kdy je pro dospívající během dne nejoptimálnější doba pro učení. Zde se výzkumy tak jednohlasně neshodují, především pak v tom, jak je to s aktivací v odpoledních hodinách. Platí ale, že mezi ranními hodinami a brzkým odpolednem se kognitivní výkon dospívajících postupně zvyšuje (obrázek 2), brzké dopolední hodiny tedy nejsou pro jejich učení ideální. 

Do školy v poledne

Nabízí se tak otázka, kdy by měla škola pro různé věkové skupiny dětí začínat. American Medical Association vydala v roce 2016 všeobecné doporučení nezačínat nikdy výuku dříve než v 8:30, někteří autoři však upozorňují, že i to je zvláště pro starší žáky moc brzy. 

Jeden z nejrozsáhlejších přehledů literatury uvádí, že v deseti letech je pro dítě přirozený čas probuzení 6:30, škola by tak měla začínat mezi 8:30 a 9:30, v šestnácti letech je tento čas 8:00, škola by tak měla začínat mezi 10:00 až 10:30, a v osmnácti letech se posouvá až k 9:00, začátek výuky tak autoři doporučují posunout až k 11:00 - 11:30. 

Teorie vs. experiment

Tato doporučení mají oporu nejen v teoretické literatuře, ale i v experimentálních výzkumech. Ty zkoumají jak posun začátku výuky mezi sedmou a devátou hodinou ranní, tak posun od deváté hodiny dále (i když těch je výrazně méně). Oba typy spolehlivě, dlouhodobě a konzistentně ukazují pozitivní efekty posunutí času výuky v oblastech jako jsou efektivita učení, výkon ve standardizovaných testech matematiky a čtenářské gramotnosti, míra deprese a úzkostí, či výskyt rizikového chování. 

Díky experimentálním studiím se zároveň podařilo vyvrátit mnoho mýtů, které se se zpožděným začátkem výuky dodnes pojí. Mnoho odpůrců posunutí například argumentuje, že takové opatření povede jen k tomu, že studenti budou chodit spát ještě později - to se ale neprokázalo. Naopak, čas usínání se nězměnil a posunutí tak vedlo k delšímu spánku. Mnoho odpůrců také argumentuje tím, že brzké začátky výuky připravují dospívající na reálný (krutý) svět, i to je ale vysoce nepravděpodobné. Zaprvé, porovnávat čas probouzení dospívajících do školy a dospělých do zaměstnání není úplně přesné, protože přirozené biologické časy probouzení se výrazně odlišují. Zadruhé, chronický spánkový deficit, zvýšená míra deprese a úzkosti, horší efektivita učení a nižší soutředěnost ještě nikoho nikdy na budoucnost lépe nepřipravily. 

Co tedy ještě brání změně rozvrhu?

S posunem začátku výuky se ale samozřejmě pojí i překážky. Ty se netýkají přímo nějakých potenciálních negativních efektů, ale především zábran ze strany rodičů, žáků a učitelů. Nejčastější námitkou je to, že žáci nebudou po posunutí výuky mít čas na mimoškolní aktivity a pracující studenti (především z nízkopříjmových rodin) budou mít větší problém najít si v odpoledních hodinách brigádu. Asynchronizace se začátky pracovní doby dospělých by samozřejmě měla negativní dopad i na rodiče a učitele. Všechny tyto námitky ze strany komunity školy jsou samozřejmě plně validní.

Při posuzování závažnosti těchto překážek je ale třeba dodat, že efekt posunutí výuky na wellbeing a učení studentů je obrovský. Mnozí autoři ho na systémové úrovni uvádějí jako jedno z cenově nejefektivnějších opatření, které má za stejnou cenu větší pozitivní efekt než například snížení počtu žáků ve třídě či zvýšení kvality učitele. 

výzkumná organizace zaměřená na pedagogiku